Johanka z Arku byla upálená 30. května 1431, uvádějí se však ale i jiné datumy (už však méně důvěryhodné) např. 14. červen, 6. červenec a v několika anglických kronikách dokonce i rok 1432.

V Bretonské kronice z roku 1504 se píše, že byla upálena nebo "k upálení odsouzena"... takže byla Jana opravdu upálená? V rukopisu Britského muzea č. 11542 stojí: "Nakonec ji, nebo jinou ženu veřejně upálili, protože se jí velice podobala a dodnes o tom mají lidé různé názory."

Hranice byla neobyčejně vysoká a lid dělil od hranice kordon vojáků. Nikdo se k ní tedy do bezprostřední blízkosti nemohl dostat. Na popraviště byla prý přivezena na popravčí káře, jak bylo zvykem, a s kápí na hlavě aby jí nikdo neviděl. Museli jí podpírat, nebyla vůbec schopna chůze. Když jí pohltily plameny, strhl z ní kat šaty, aby bylo vidět, že šlo skutečně o ženu.

Jana je vedena uprostřed davu vojáků na rouenské tržiště Vieux-Marche, kde je připravena hranice na provedení ortelu. Zástupce rouenského rychtáře říká: "Byl vyhlášen rozsudek, jako by Jana už byla předána světské spravedlnosti. Ihned po tomto rozsudku byla vydána do rukou rychtáře, a aniž by rychtář nebo já sám (...) pronesl rozsudek, vzal bez dalšího Janu kat a dovedl ji k místu, kde bylo připraveno dřevo, a byla upálena."

Jean Massieu vypravuje: "Zatímco Jana se oddávala modlitbám a zbožným nářkům, Angličané na mě silně tlačili (...), aby byla co nejdříve usmrcena: '... Jakže, vy kněže, to nás tady chcete držet až do večeře?' Neodkladně, bez jakékoli formy nebo známky soudu, ji poslali do ohně, říkajíce katu: 'Konej svou práci!' atak byla předvedena a připoutána, stále pokračujíc ve svých chválách a zbožných nářcích zvolala silným hlasem poslední slovo: 'Ježíši!'"

Je také známo, že Jana prosila, zda by mohla mít kříž. Slyšel to jeden Angličan, z konce hole udělal malý dřevěný kříž, který jí podal a ona ho zbožně přijala a políbila. Také bratr Isambart rychle spěchal pro kříž, do kostela svatého Vavřince, a držel ho Janě před očima až do okamžiku její smrti, jak si přála. "Jana, jsouc vydána plamenům, nepřestala až do konce volat a hlasitě vyznávat svaté jméno Ježíšovo, neustále úpěnlivě vzývala a prosila o pomoc svaté a světice v ráji. A ještě navíc, vydávajíc svého ducha, naklonivši hlavu, vyslovila Ježíšovo jméno, znamení, že byla horlivá ve víře v Boha."

Jana žije...!

V květnu roku 1436 (5 let po údajném upálení) se v Grange-aux-Ormes objevila mladá žena v brnění, která tvrdila, že je Janou z Arku

"Druhá" Jana z Arku se v Met setkala se svými bratry Jeanem a Pierrem, kteří ani na chvíli nezapochybovali, že s nimi mluví jejich sestra (!) Nedaleko Met se konalo setkání místní šlechty, která Janu chtěla vidět. Zúčastnil se i královský komoří Nicolas Lowe, který ji znal už ze Chinonu a z pozdější korunovace v Remeši. Janu poznal a dokonce jí daroval koně.

Po této akci se vydala do Vaucouleursu, kde začala její slavná pouť v roce 1429. Lid ji vítal, hlásil se k ní i hejtman Robert de Baudricourt , který jí poslal do Chinonu. Konala se také slavnostní mše - na její počest.

Ale kde vlastně celou tu dlouhou dobu byla? O tom nechtěla mluvit. Vzpomínky na minulost jí velice bolely a tak se jim vyhýbala. Je možné, že jen chránila osoby, které jí pomohli z vězení.

Vedla též čilou korespondenci s králem Karlem VII. a s Orléanskou radnicí. Tyto dopisy se bohužel nedochovaly, nebo nebyly nalezeny.

Jana z Arku ale přece neuměla psát! To znamená, že se to "druhá" Jana musela někde naučit. Nejspíše byla ukryta v nějakém klášteře, které byly ve středověku centrem vzdělanosti.

Janinou důvěrnou přítelkyní se stala vévodkyně Elisabeth de Gorlitz, která jí na jedné slavnosti seznámí s mladým šlechticem Robertem d'Armoises. Po nějaké době se Jana za tohoto muže provdá a nastěhuje se s ním do Met, kde společně žijí ve velikém a nádherném domě. Často také pobývali na zámku rodiny d'Armoises v Jaulny.

Ve staré účetní knize města Orléansu se dočteme, že: 9. 8. 1436 byly vyplaceny dva zlaťáky Jeanovi du Lys (bratr Jany z Arku) za doručení dopisů jeho sestry Jany d'Armoises městské radě. Jana psala i jistému panu de Bellierovi, který se o ní staral v Chinonu v roce 1429. Takovýchto zápisů existuje hned několik. Týkají se měsíců července - září 1436, o jejich pravosti není žádných pochyb.

V srpnu navštívil Jean du Lys královský dvůr, kde nejspíš odevzdal královi další dopisy od Jany. Karel ale na její dopisy nereagoval nebo jen velmi nerad .

V létě roku 1439 se vydala do Orléansu. Konalo se desáté výročí osvobození města, Jana d'Armoises měla být zlatým hřebem večera. Opět byla ubytována v domě Jacquese Bouchera , jako při osvobození města roku 1429. Koncem července byl na její počest uspořádán slavnostní banket. V místním kostele sv. Štěpána se doposud konaly zádušní mše za mrtvou Janu, teď byly ale zrušeny.

Jana také navštívila svou matku Isabelu, která již tehdy žila v Orléansu na náklady města. Byla nemocná, ale svou dceru poznala.

Jediný, kdo netoužil setkat se s Janou byl sám král Karel VII. Jana náhle opouští Orléans a odjíždí do Tours. Důvod? V Orléansu se mělo konat zasedání francouzských stavů, kterého se samozřejmě měl účastnit i král.

Jana ale na Karla i nadále naléhala a psala mu další dopisy. Karel jí ale nikdy nepřijal u sebe na audienci ani nic jiného. Proč?

Roku 1440 Jana přijela do Paříže, nejspíš na pozvání samotného Karla. Že by změnil názor? Ne. Ihned po příjezdu do Paříže nechal Janu zatknout a postavit před soud pařížského parlamentu, který ji nakonec označil za podvodnici. Prý se přiznala sama. Poté byla propuštěna na svobodu.

O jejím dalším osudu už se toho moc neví. Jen v archivu města Orléansu byl objeven zápis z ledna 1450, podle kterého toho roku Jana d'Armoises zemřela. Její hrob leží poblíž města Nancy na hřbitově Pulligny-sur-Madon.

Ve stejném roce, kdy soud prohlásil Janu d'Armoises za podvodnici, došlo ke vzpouře vysoké šlechty proti Karlovi VII. Spiklenci ho chtěli zajmout a dosadit místo něj jeho syna Ludvíka. Během šesti měsíců byl však odpor potlačen.

Rehabilitace

Roku 1450, kdy zemřela Jana d'Armoises, dává Karel VII. pokyn svému rádci a právníkovi Guillaumovi Bouilléovi, aby přezkoumal akta rouenského procesu z roku 1431. Bouillé potvrdil, že proces byl zmanipulován, nedodržoval pravidla inkvizičních procesu a dokonce ani zápisy nebyly kompletní. Někdo se jasně snažil zahladit stopy.

S těmito závěry byl roku 1451 seznámen i papežský legát Guillaume d'Estouville, který obeznámil papeže Mikuláše V. Janiny rehabilitaci však zabránila válka s Turky a hrozící dobytí Byzance.

Mezitím byl zvolen nový papež Kalist III. Nový papež podpoří Karlovu žádost, a on se na oplátku bude podílet na papežových snahách o realizaci křížové výpravy.

Nový francouzský inkvizitor Jean Brégall vyzval Janinu rodinu, aby podala formální žádost o její rehabilitaci. "Měla jsem jednu dceru, narozenou v řádném manželství, kterou jsem náležitě vybavila svátostí křtu a biřmování a vychovala v bázni Boží a v úctě k tradici církve, jak to dovoloval její věk a skromnost jejího údělu, takže ...hodně chodila do kostela a s velkou nábožností a horlivostí se oddávala postům a modlitbám za strádající lid, s nímž soucítila z celého srdce; a přesto... jistí nepřátelé ji předvedli k procesu víry, a aniž by jí byla poskytnuta jakákoliv pomoc v její nevinnosti, ji v podvodném, násilném a nespravedlivém procesu, v němž nebyl ani stín spravedlnosti..., mrzce a zločinně odsoudili a nechali velmi krutě zemřít ohněm."

Na Karlovu žádost byla sestavena církevní komise. Výsledkem byla žaloba na již mrtvého Cauchona a jeho dva bývalé přísedící, kteří již byli také po smrti.

Bylo vyslechnuto kolem 160 svědků (údaje o počtu se však různí). 7. července 1456 byl rozsudek zrušen a Jana byla prohlášena za nevinnou. "Rouenský proces a jeho rozsudky byly poskvrněny lstí, falešnými obviněními, bezprávím, lží a veřejně vyhlášeným právním omylem. A proto stejně jako řečené odvolání a všechny vykonané kroky a následky byly bezprávné a neplatné a tudíš, jsou a budou neplatné od svého počátku."

Roku 1909 ji papež Pius X. prohlásil za blahoslavenou a poté ji roku 1920 svatořečil papež Benedikt XV.